Fotogalerie na rajce.net
Cuckari.rajce.net - to je adresa všech nových fotogalerií Čučkařů. Už se tam můžete podívat na plážák a Mikuláše 07 a nově na Vratimovský turnaj 16.2.2008 a ještě nověji na turnaj v Datyni 29.3. 2008 a zatím nejnověji na výlet na Velký Rozsutec 8.5. 2008 a vůbec nejnověji fotky Z přechodu Jeseníků 2008 a dvakrát vůbec nejnověji Mikulášský večírek 2008 a novější než nověji Valentýnský turnaj ve Vratimově 2009. NOVĚJI NEŽ NOVÝ OLDŘICH TEDY NEJNOVĚJI PŘIDÁN JARNÍ TURNAJ V DATYNI 2009, Einiho fotky ještě doplním. Naposledy přidány fotky z Ruska
  Docházka
Sejdemse.net
  Z pod Martinova čepce

Něco málo nových limericků !

Mladá slečna ze Zvolena,
je moc krásně zaoblena,
když se houpe v rytmu diska,
až nad Tatrou se zablýska,
chlapy sráží na kolena.

Na hornickém učilišti,
poděkoval učeň klíšti,
Klíště řeklo za málo,
když se na něj přisálo.
Předvídajíc věci příští.

Na chemické škole
vytvořen byl Golem,
oxidační reakcí,
student si ho nechat smí,
náhodou šel kolem.

Ve zdravotním institutu,
žilo sedm liliputů,
chovali je na pokusy,
někdo to prý dělat musí,
expirační měli lhůtu.

A na závěr pár zlých slovíček z Pražské kavárny jejichž jsem přespolním členem :-)

V prognostickém ústavu,
spadl Miloš na hlavu,
trvalé má následky,
nepíšou to do Četky,
na šikmo má postavu.

Loňské téma Kapr letos před Vánoci vystřídalo téma Sob

Sobí divadlo


Copak sněžní sobi,
po večerech robi?
Okusují lišejníky,
jelenicí leští kliky.

Takhle tráví nudné chvilky.

Dofukují skrz ventilky,
svoje kola "Sobi".*

Jednou v dlouhé vánici
trklo jednu samici
a tak bystrá sobí roba,
přemluvila vůdce soba.

Co sobici napadlo?
Založí si divadlo!.
Postaví ho ze sušených bobků.
Napadlo tu chytrou robku.

A na jaro až sníh roztaje,
přistaví si foyer (foaje).

I když za polárním kruhem
tma je jako v hrobě,
na základním bobku skví se
"Věnuje sob sobě!"

* kolo značky Sobi 20
  Vyhledávání

Vyhledat text

Různé

Vinná hora protentokrát nevinná

Vydáno dne 07. 08. 2013 (718 přečtení)
Pozdě, ale přeci

Colorováno a remasterováno:-)

Již od poledních hodin jsem byl bombardován zakódovanými zprávami vedoucích tábora Líné Kůže a Divoké Billy. Proto jsem nemohl jinak a vydal se jednoho čtvrtečního odpoledne busem č.34 do Hlučína. Zvyklý na své poklidné staromládenecké večery, které trávívám obvykle zavěšen v houpací síti v poloze ležmo, potahujíc si z fajfky a posrkávaje portské víno, jsem byl překvapen náročností odpoledně nočního programu.

Úkol zněl jasně - nejprve podpořit naše družební přátele při "bíču" a poté jako figurant při stezce odvahy. Přitom jsem musel myslet na to, že mě druhý den v nekřesťanském čase 5:30 čeká odjezd na celodenní výlet na Malou Fatru.

Prvním bodem byl již zmiňovaný beach. Spolu s Poldinkou a Billakem jsme při něm podlehli Darkovičance s Grafikem a Kožakem. Už zde začala nějaká ta konzumace, v tomto případě na Grafikovo zdraví.

Po rozloučení s pískem a Darkovickým koupalištěm jsme se přesunuli do rezidence rodiny Kožených (zbudované v úhledném mediteránském stylu), kde jsme se, spolu s Kožakem, připravovali na hlavní poslání dne. Byl mi zapůjčen elegantní zánovní bicykl. Přibalil jsem si všechny propriety potřebné k proměně v drsného zlatokopa. Kožak si připravil převlek ve stylu "cestovatele Pampaliniho na odvykačce". Jehož součástí byl safari klobouček a humorný červený nos s černým knírem. Takto vyzbrojeni jsme se vydali směr Vinná hora.

Cestou se k nám přidal i Billak jeho dcera Billa junior. a zastupitel. Ve vhodně zvolené roklince, která byla součástí listnatého remízu, jsme se jali rozdělávat oheň. V odlesku plamenů jsem si konečně všiml i odění Billaka. Billak měl na sobě montérky a na hlavě čelovku. Proběhla debata na téma, že i zlatokopové nebyli všichni jen drsní pistolníci, ale že i oni občas potřebovali údržbáře, když se jim třeba pokazil kůň nebo tak něco. Následně jsem se namaskoval do svého kostýmu i já. Oblékl jsem si klobouk vyzbrojil se koltem a v neposlední řadě zakryl svou tvář bílým fousem (původně součástí Mikulášského kostýmu). Bílý fous jen dokreslil můj obraz drsnosti a sešlosti do dokonalosti. Svůj hrozivý výraz jsem si ověřil i na svém okolí. Billa junior. mi začala opět vykat, i když jsme si, tuším, už potykali.

Zastupitel, už od začátku pobytu v kaňónu, vykřikoval drsňácké archaicky znějící hlášky. Zpočátku jsem myslel, že jde o nějakého zastydlého fanouška rodokapsů, než jsem pochopil, že se už trénuje na strašení dětí. Naším úkolem totiž bylo, u táboráků, rozprávět čacké hrdinské průpovídky, hrozivě se smát a tím vystrašit dětské účastníky tábora. Jejichž úkolem bylo projít kousek od ohně a z místa označeného svíčkou, jako důkaz odvahy, sebrat připravený brambor. K rozvázání našich jazyků posloužila i donesená láhev ohnivé vody, v tomto případě šlo o Myslivce.

Začali jsme tedy zálesáckou debatu. Občas se ve tmě za námi mihnul stín nějakého vyplašeného dítka. Ačkoliv nejsem v matematice příliš kovaný, ani zdaleka jsem se nedopočítal všech předpokládaných účastníků tábora. Po notné chvíli za námi přiběhla Líná Kůže. Čišelo z ní nadšení když vykřikovala -"To bylo super! Ty děcka byly úplně posrané! Deset jich úplně odmítlo stezku absolvovat." Poprvé jsem se také dozvěděl, že mě děti považovaly za velitele zlatokopů když říkaly -"Nejhorší z nich byl ten s bílým fousem, to byl asi jejich velitel"

Kromě nadšení z dobře odvedené práce mě začal stále více přepadat neodbytný pocit opilosti. Zpáteční cestu na kole jsem zvládnul ve stylu housenky v kultovní počítačové hře WORMS, tedy od kraje ke kraji. Následný pobyt v Non Stopu jen dokonal mé "Fatranské Waterloo". Kamarádi mě prý sice přemlouvali, ať sednu na předem zjištěný autobus a jedu domů, ale já už na nějakou Fatru dávno zapomněl a smál se prý jako měsíček na hnoji.

Do reality mě vrátil až ranní blondýnčin telefonát, kde mě upozorňovala, že právě odjíždějí z Křižíkovy ulice, zatímco já v tu chvíli ležel "zpitý jako mužik" u Kožených na gauči. Po skončení hovoru mě, jako rozhodně ne alkoholika profesionála, přepadla mohutná vlna výčitek. K mému nedobrému stavu spolu s nevolností přispělo i zjištění absence baťohu, mé věčné Achilleovy paty.

Vyrazil jsem tedy k Non Stopu - servírka o nalezeném baťohu nic netušila. Jen na okraj. Trochu mě zarazilo, že u jednoho ze stolů ještě stále sedělo osazenstvo z minulého večera. Po návratu ke Koženým jsem u záchodu potkal neméně zmordovaného Kožaka. Ten mi půjčil kolo na kterém jsem se vydal opět k Vinné hoře. V roklince jsem baťoh nenašel. Na zpáteční cestě jsem se u jednoho křovíčka málem pozvracel. Smířený s další investicí do mých, beztak zapáchajících, ortéz jsem se vrátil na svůj gauč, kde jsem znovu usnul.

Kolem půl jedenácté mě probudil Kožak máchajíc mým "ztraceným baťohem", který si v noci přivlastnil a vzal s sebou do ložnice. Šťastné shledání s příručním zavazadlem mě alespoň na chvíli uklidnilo a potěšilo. Následně jsme posíleni zbytkovým alkoholem, vedli nad šálkem čaje dlouhé hovory, kdy mi hlavně Kožak vylíčil svoji životní a profesní pouť. Poté jsem se již odebral do svého bytu, dojíst si připravené bagety a trochu potlouct hlavou o zeď, jaký jsem to vůl.

Autor: Martin
Layout by iio based on layout rsBloger by pa3k © 2005
Vytvořeno prostřednictvím phpRS - GNU/GPL redakčního systému. 

WebZdarma.cz