Fotogalerie na rajce.net
Cuckari.rajce.net - to je adresa všech nových fotogalerií Čučkařů. Už se tam můžete podívat na plážák a Mikuláše 07 a nově na Vratimovský turnaj 16.2.2008 a ještě nověji na turnaj v Datyni 29.3. 2008 a zatím nejnověji na výlet na Velký Rozsutec 8.5. 2008 a vůbec nejnověji fotky Z přechodu Jeseníků 2008 a dvakrát vůbec nejnověji Mikulášský večírek 2008 a novější než nověji Valentýnský turnaj ve Vratimově 2009. NOVĚJI NEŽ NOVÝ OLDŘICH TEDY NEJNOVĚJI PŘIDÁN JARNÍ TURNAJ V DATYNI 2009, Einiho fotky ještě doplním. Naposledy přidány fotky z Ruska
  Docházka
Sejdemse.net
  Z pod Martinova čepce

Něco málo nových limericků !

Mladá slečna ze Zvolena,
je moc krásně zaoblena,
když se houpe v rytmu diska,
až nad Tatrou se zablýska,
chlapy sráží na kolena.

Na hornickém učilišti,
poděkoval učeň klíšti,
Klíště řeklo za málo,
když se na něj přisálo.
Předvídajíc věci příští.

Na chemické škole
vytvořen byl Golem,
oxidační reakcí,
student si ho nechat smí,
náhodou šel kolem.

Ve zdravotním institutu,
žilo sedm liliputů,
chovali je na pokusy,
někdo to prý dělat musí,
expirační měli lhůtu.

A na závěr pár zlých slovíček z Pražské kavárny jejichž jsem přespolním členem :-)

V prognostickém ústavu,
spadl Miloš na hlavu,
trvalé má následky,
nepíšou to do Četky,
na šikmo má postavu.

Loňské téma Kapr letos před Vánoci vystřídalo téma Sob

Sobí divadlo


Copak sněžní sobi,
po večerech robi?
Okusují lišejníky,
jelenicí leští kliky.

Takhle tráví nudné chvilky.

Dofukují skrz ventilky,
svoje kola "Sobi".*

Jednou v dlouhé vánici
trklo jednu samici
a tak bystrá sobí roba,
přemluvila vůdce soba.

Co sobici napadlo?
Založí si divadlo!.
Postaví ho ze sušených bobků.
Napadlo tu chytrou robku.

A na jaro až sníh roztaje,
přistaví si foyer (foaje).

I když za polárním kruhem
tma je jako v hrobě,
na základním bobku skví se
"Věnuje sob sobě!"

* kolo značky Sobi 20
  Vyhledávání

Vyhledat text

Různé

Těžké časy vojančení, ty člověka jistě změní 3.díl

Vydáno dne 04. 05. 2016 (590 přečtení)
Další příhody dobrého vojáka Fakea (Fejka)

Když jsem nastoupil na základní vojenskou službu, měl jsem čerstvě po maturitě, což jak jsem pochopil, nebylo u brance poslední éry povinné základní vojenské služby, zdaleka samozřejmostí. Každý, kdo měl hlavu i na něco jiného než na držení uší, se pokoušel pod nejrůznějšími záminkami (civilka, modrá knížka, vysoká škola) této nepříjemnosti vyhnout.

Nelze se tedy divit, že do mě mí velící důstojníci vkládali nemalé naděje. Pod heslem "do dalšího cvičení armád Střed nejméně armádní generál", jsem se stal jejich vysněným vojenským kádrem. Byl jsem podoben Maršíkovi z Mlýnů divadla Sklep, snad jen do strany už mě z pochopitelných důvodů nelákali. První povyšování mě katapultovalo do hodnosti svobodníka. Vzápětí se však má vojenská kariéra zpomalila a nakonec i skončila.

První trhlinou v nadšení důstojnictva z mé osoby, byla má neschopnost zaměřovat letící objekty a to ani při simulacích. Protože jsem v podstatě nikdy pořádně nepochopil, "Vo co go?",pokusím se osvětlit, alespoň laicky. V přívěsných vozících vybavených anténami jsme se na monitorech snažili zachytit mezi dvě horizontální čáry letadlo a udržet ho tam tak dlouho, až do okamžiku kdy se přes spojaře dostal povel k rakeťákům, kteří vypustili raketu a ta ho zasáhla a zničila. U předvolených programů to jakž takž šlo, ale u skutečných letounů to bylo skoro nemožné. I když se prý našli i tací, v naší rotě jsem nikoho takového neznal, co to dokázali. Takoví branci se pak věnovali výcviku, zbytek nás méně schopných, hlavně loupal kabely.

Ne příliš slavně skončila i jedna z prvních vycházek do města Dobříše. Naše partička se při té příležitosti dosti "zhulákala" a protože se Dobříš v hustotě vojáků z povolání vyrovná Silicon Valley v četnosti počítačových specialistů, není divu, že došlo mezi naší opileckou bandou a lampasáky k několika konfliktům. Výsledkem toho byl až do odvolání zákaz KVOP (krátkého volna k opuštění posádky). Při "nástupu hanby" nám bylo vyčítáno ledasco, mě kupříkladu, že jsem byl tak opilý, že jsem nebyl schopen gestikulace.

Definitivně nademnou zlomila armáda hůl při převozu použité vojenské techniky na její likvidaci. Na nádraží v Jincích jsme nastoupili do vlaku směřujícího do oblasti Hrubého Jeseníku, kde se nacházela továrna specializující se právě na likvidaci vojenského materiálu. Měli jsme dělat eskortu.

Dva záklaďáky a podporučíka z Dobříše posílili praporčík a desátník ze Slaného. U dvojice ze Slaného nešlo moc poznat kdo velí a kdo je podřízený. Starší mírně submisivní otcovský praporčík podléhal vlivu stokilového pořeza desátníka pocházejícího z Prahy. Protože jsme byli v přepravní hierarchii zařazeni až na poslední místo, někde daleko za parní lokomotivy a drezíny, trpěli jsme odstaveni na vedlejších kolejích, často dlouhou chvílí.

V Mikulovicích jsme se tedy vydali s desátníkem, počastovat se trochu místními alkoholy. Dvoupeckař mě vyhecoval poznámkou o malé výdrži ostravských mládenců a já blázen v té době vážící šedesát kilo i s botami jsem jeho výzvu přijal. Poté si už toho moc nepamatuji. Zpětně mi mí spolucestující říkali něco o obavách o můj život. Chvílemi jsem prý dýchal značně nepravidelně. Alkoholové extempore nezůstalo bez následků a na zrušení zákazu KVOP jsem mohl do konce vojny s klidem zapomenout.



"Kéž by bylo více takých Mrštíků" Kdo zná Mlýny divadla Sklep pochopí



O nějakých dvacet let mladší a dvacet kilo lehčí!

Autor: Martin
Layout by iio based on layout rsBloger by pa3k © 2005
Vytvořeno prostřednictvím phpRS - GNU/GPL redakčního systému. 

WebZdarma.cz