Fotogalerie na rajce.net
Cuckari.rajce.net - to je adresa všech nových fotogalerií Čučkařů. Už se tam můžete podívat na plážák a Mikuláše 07 a nově na Vratimovský turnaj 16.2.2008 a ještě nověji na turnaj v Datyni 29.3. 2008 a zatím nejnověji na výlet na Velký Rozsutec 8.5. 2008 a vůbec nejnověji fotky Z přechodu Jeseníků 2008 a dvakrát vůbec nejnověji Mikulášský večírek 2008 a novější než nověji Valentýnský turnaj ve Vratimově 2009. NOVĚJI NEŽ NOVÝ OLDŘICH TEDY NEJNOVĚJI PŘIDÁN JARNÍ TURNAJ V DATYNI 2009, Einiho fotky ještě doplním. Naposledy přidány fotky z Ruska
  Docházka
Sejdemse.net
  Z pod Martinova čepce

Něco málo nových limericků !

Mladá slečna ze Zvolena,
je moc krásně zaoblena,
když se houpe v rytmu diska,
až nad Tatrou se zablýska,
chlapy sráží na kolena.

Na hornickém učilišti,
poděkoval učeň klíšti,
Klíště řeklo za málo,
když se na něj přisálo.
Předvídajíc věci příští.

Na chemické škole
vytvořen byl Golem,
oxidační reakcí,
student si ho nechat smí,
náhodou šel kolem.

Ve zdravotním institutu,
žilo sedm liliputů,
chovali je na pokusy,
někdo to prý dělat musí,
expirační měli lhůtu.

A na závěr pár zlých slovíček z Pražské kavárny jejichž jsem přespolním členem :-)

V prognostickém ústavu,
spadl Miloš na hlavu,
trvalé má následky,
nepíšou to do Četky,
na šikmo má postavu.

Loňské téma Kapr letos před Vánoci vystřídalo téma Sob

Sobí divadlo


Copak sněžní sobi,
po večerech robi?
Okusují lišejníky,
jelenicí leští kliky.

Takhle tráví nudné chvilky.

Dofukují skrz ventilky,
svoje kola "Sobi".*

Jednou v dlouhé vánici
trklo jednu samici
a tak bystrá sobí roba,
přemluvila vůdce soba.

Co sobici napadlo?
Založí si divadlo!.
Postaví ho ze sušených bobků.
Napadlo tu chytrou robku.

A na jaro až sníh roztaje,
přistaví si foyer (foaje).

I když za polárním kruhem
tma je jako v hrobě,
na základním bobku skví se
"Věnuje sob sobě!"

* kolo značky Sobi 20
  Vyhledávání

Vyhledat text

O nás

Předsilvestrovský bakalářský příběh

Vydáno dne 30. 12. 2017 (60 přečtení)
Milí čtenáři, pokusím se vás trochu pobavit v čase předsilvestrovském, bizarní příhodou mého strýčka Iva. Upozorňuji, že autorem vyprávění, protentokrát, nejsem já.

Milí Bakaláři,

můj příběh se stal v pátek 29.12.2017, kdy jsem se se svou ženou vydal vlakem do Beskyd na Ondřejník. Chtěli jsme se pokochat zimní krajinou a užít si sněhu, kterého jsme ve městě letos moc neměli. Řádně jsme se oblékli, přibalili termosku s horkým čajem a vyrazili. Mysleli jsme si bláhově, že v pátek ještě nebude na horách tolik lidí, ale opak byl pravdou. Vlak byl plný a já vykonal dobrý skutek, když jsem pustil sednout jednoho starého, snad pohádkového, dědečka.

Krajina byla nádherná, všude bílo jako v pohádce. Na vrcholu Ondřejníku jsme si dali grilovanou klobásu, jakou svět neviděl a na zahřátí čaj s rumíkem. Poté se ale začaly dít prapodivné věci. Když jsem se šel podívat na zchátralý hotel Ondřejník a brodil se vyšším sněhem, sklouzl můj zrak dolů na mé boty a první, co mě napadlo, bylo: "Já toho Honzu zabiju."

Abyste rozuměli, milí Bakaláři, od svého syna jsem dostal boty, které on sám moc nevyužíval, a tak mi je věnoval a při každé příležitosti mě nabádal, proč v takových superbotech nechodím. I stalo se, že v pátek jsem si je nazul poprvé a ... naposledy.

Pravá bota se zničehonic změnila ve žraloka. Improvizovaně jsem z ní tedy vytáhl tkaničku a snažil se uvolněnou patu přichytit a nějak svázat. Moje improvizace vydržela do chvíle, kdy se bota rozšklebila i na své přední části a od podrážky se začala odchlipovat i špička. Tkaničku jsem byl nucen přepálit sirkou na dvě kratší a sešněroval jsem jimi jak patu, tak špičku. Byl to boj, ale bota jakž takž držela. Ušel jsem opatrně doslova a do písmene jen "pár kroků", abych zjistil, že ...

se mi začíná rozpadat i levá bota. Myšlenka na pomstu stran mého staršího syna nabývala na síle a začala ze mě padat i ostřejší slova. Proč? Proč zrovna já? Vždyť konám dobré skutky, pouštím sednout staré dědečky. Načež jsem se od manželky dozvěděl, že to asi nebyl hodný pohádkový dědeček, ale převlečený čert, protože "Čiň čertu dobře, peklem se Ti odmění."

Ještě nikdy jsem tak silně netoužil být doma, nebo alespoň sedět ve vlaku. Byla to ta nejdelší cesta v mém životě. Ťapal jsem sněhem s rozpadlými sešněrovanými botami, podrážky mi neustále klouzaly dopředu, takže jsem si každým krokem musel přidupnout, abych podrážky vrátil zpět na své místo, ale pravidelným přidupáváním jsem pouze docílil toho, že mně rozbolely kyčle a prošoupaly se mi tkaničky, které jsem musel začít různě svazovat.

Krok sun krok, s pravidelnými zastávkami k převazu bot, tu jedné, tu druhé, jsem doťapal dolů do Frýdlantu. Šlo se mi, jako bych měl na nohou plovací ploutve, takže nebylo šťastnějšího člověka na zemi, když jsem uviděl vlakové nádraží. Poslední naše kroky mířily do místní restaurace. Paní výčepní jsem si postěžoval, že se mi rozpadly boty. Když to uviděla na vlastní oči, chytla záchvat smíchu a při tom chystala do kelímku grog mé ženě, která suše dodala: "Rozpadly se mu už nahoře na Ondřejníku, dokážete si představit, co jsem si vyslechla celou zpáteční cestu?" A reakce paní výčepní? "No to bych Vám tam měla přilít ještě jednoho ruma." :)

A tak, milí Bakaláři, skončil můj výlet, na který do konce svého života nezapomenu.

S úctou Váš Ivo :)



zatím pohodička...



začíná přituhovat...



neexistuje problém, který by nevyřešily přepálené tkaničky.



situace začíná být vážná



pokud nejde o život, jde o hovno



konečně Frýdlant nádraží a vysvobození

Autor: Martin
Layout by iio based on layout rsBloger by pa3k © 2005
Vytvořeno prostřednictvím phpRS - GNU/GPL redakčního systému. 

WebZdarma.cz